[wpseo_breadcrumb]

Po roce 89 jsem byla svědkem jedné malé nenápadné veřejné dražby.

Podle Zákona o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, se prodávaly jednotlivé provozní jednotky jednoho státního podniku v jednom severočeském městě ve veřejné dražbě. Na první veřejnou dražbu jsem se ze zvědavosti šla podívat. Dražila se jednotka: Servis, prodej (označuji tímto názvem nejmenovanou jednotku)

Kdo se chtěl účastnit veřejné dražby provozní jednotky jako zájemce, musel složit dražební jistotu ve výši alespoň 10 % vyvolávací ceny, nejméně však 10 000 Kčs. Už to byl pro běžné zaměstnance problém. Průměrný plat zaměstnance se tenkrát pohyboval kolem dvou tisíc korun.

Poplatek za oprávnění účastnit se dražby byl 1.000 Kčs.

Do veřejné dražby se přihlásil, kromě asi čtyř dalších zájemců, náměstek ředitele v tom státním podniku, jehož jedna jednotka se dražila. Všichni zájemci měli jedno společné: byli to členové KSČ ve vysokých funkcích, kde se to bez červené knížky neobešlo a bez ročních tučných odměn také ne.

Proč jen oni? Jednak měli dostatek finančních prostředků a jednak se o dražbě dozvěděli jako první, ještě před oznámením o veřejné dražbě a měli čas se připravit.

Také tenkrát totiž dobře fungovalo: já na bráchu, brácha na mě. Propletenec komunistů vždy stál v jednom šiku. Pavučina vztahů jednotlivých vlivných a nejvlivnějších komunistů fungovala bezchybně. Léta praxe se úročila.

Na dražbě se přihazovalo po padesáti tisících, nakonec zbyli už jen dva zájemci, náměstek, a ještě jeden zájemce. V tu chvíli ten druhý zájemce vstal, šel za náměstkem a pošeptal mu: „když do půl hodiny přineseš sto tisíc, je to Tvoje“. Poblíž seděla náměstkova žena, a po pár slovech s manželem, odešla. Do půl hodiny byla zpět i s obálkou. Firma „Servis, prodej s.r.o.“ byla na světě, v rukách spolehlivého komunisty. Ten zaměstnal i původní zaměstnance státního podniku. Ti byli ještě pyšní, že dělají v soukromé firmě, pod odvážným podnikatelem a jdou s dobou. Majitel – bývalý náměstek – potom svlékl kabát a začal budovat prosperující firmu. A protože to po prvním „bumu“ nových soukromých firem vždycky nešlo tak dobře, vstoupil do demokratické strany, která tenkrát seděla na radnici a vzájemně si „pomáhali“.

A firma dál prosperovala. To je jeden případ z kolika?

Tak nám vyrostla byznys-elita nadlidí ve fialových sakách.