[wpseo_breadcrumb]

53 příležitostí k zastavení a zamyšlení: v neděli si budeme připomínat 53. výročí sebeupálení Jana Palacha. Komunistický režim se až do svého konce snažil udělat všechno, aby byl Palach (a samozřejmě i Jan Zajíc) zapomenut. Jenže jeho čin a motivace k němu je natolik silná, že se prostě zapomenout nedá. Nepomohlo ani fyzické odstranění jeho ostatků z hrobu na Olšanech, naverbování udavačů z nejbližšího okolí jeho nešťastné matky, brutální zásahy rozzuřených příslušníků SNB během Palachova týdne. Naopak, čím více se snažili, tím více posilovali Janův odkaz.

Křesťané mají svoji křížovou cestu. Tak mě napadá, že by se dala sestavit „Palachova cesta“ se zastaveními, která by nebyla jen o něm a jeho odkazu, ale i o nás. Možná více o nás, než o něm. První zastavení by se dotýkala jeho života a činu, kterým vstoupil do historie. Jsou známá, popsaná a zřejmě, z hlediska poznání, již uzavřená. Ale silný příběh odkazu Jana Palacha nekončí jeho šokujícím činem.

První zastavení po Janově smrti by se mohlo týkat jeho pohřbu a jmenovalo by se „Beznaděj“. Všichni tehdy věděli, že snahy o svobodu byly zničeny okupací naší země. Našim rodičům tehdy zbyla poslední pomůcka slabých a poražených – záplava slz. Je dnes beznaděj v našich životech a společnosti překonaným fenoménem? Určitě nikoli, jen se o ní zdráháme otevřeně přemýšlet a mluvit, ve vztahu k jiným děláme, že ji nevidíme.

Přicházíme ke druhému zastavení, ke „Lži“. Lež nastupující normalizační moci začala bezprostředně po jeho činu. Lež o studeném ohni, a další. Kolik z vás má dnes dojem, že lež kolem nás triumfuje mírou nevídanou? Lžou nejvyšší ústavní činitelé, politici na všech úrovních, nově i ne nevýznamná část vědců, lžou společenské autority, umělci, ale i prostí lidé. Skoro by se dalo říci, že lež se stává nezbytnou kompetencí k přežití a kariéře. Dokonce i lháři cítí, že slovo lež je negativní, tak vymysleli termín „alternativní pravda“. Kam se ale s tímhle dostaneme?

Následovalo by zastavení, které bych nazval „Hnus“. Z Palachova hrobu na Olšanech se stalo pietní místo tichého odporu. To nemohli komunisté nechat. Proti vůli rodiny přišla tajná noční exhumace ostatků, za mihotavého světla a erárního alkoholu. Nepotkáváte se v životě s činy, o kterých prohlašujete, že je to hnus? Kolikrát jste i v rodině a blízkým řekli „hnusíš se mi“? A kolikrát vidíte politiky, že se velmi odpudivé věci zdráhají nazvat pravdivě – hnusem?

Čtvrté zastavení by souviselo s Janovou matkou – „Zbabělost a krutost“. Někteří lidé byli výhružkami donuceni, někteří to dělali z prospěchu – sledovali Palachovu matku ve Všetatech na každém kroku a z již tak tragického bytí napomáhali režimu dělat jí ze života peklo na zemi. Česká společnost po roce 89 se s děsivou komunistickou minulostí nevyrovnala. Dodnes jsou aktivní aktéři předlistopadového zla u moci, další se k ní snaží dostat. Někteří mají dokonce tu drzost kázat nám o morálce, jiní zcela otevřeně zrazují naši zemi ve prospěch nepřátelských zemí, většinová společnost postavení bývalých exponentů zla blahovolně toleruje a nevadí jí to. Naopak, oběti zla se svého trápení a smutku z nezájmu společnosti, ocenění a uznání ve zbytku svého života nedočkaly. Zbabělost a krutost z našich životů nemizí, ale často triumfují. Dokonce například ve vztahu k přírodě natolik, že ohrožují samotnou existenci naší civilizace.

Dále nás cesta přivádí k „Naději“. Palachova matka do konce svého života trvala na tom, že její syn se obětoval pro národ. V tom je silná naděje, že jeho oběť nebyla marná. Když byli političtí disidenti během normalizace vězněni, některým pomáhal čin Jana Palacha přežít. Svoje utrpení porovnávali s utrpením, kterým si poslední dny svého života musel mladý Palach projít. To je posilovalo v naději, že svoje trápení důstojně a se ctí překonají. Palachův týden v lednu 1989 nejsilněji odstartoval naději na konec komunistického režimu. Palachovy podobizny se staly ikonickým mostem mezi hroutícím se režimem a přicházející svobodou. Naděje je klíčovým fenoménem pro nejbližší i vzdálenější budoucnost. Je v naší společnosti současnosti dost vůle k naději? Obávám se, že nikoli. Spíš mám pocit, že nabývá vrchu vůle k přežívání, k nevědění, vůle k nepravdě, vůle k nejistotě, k moci, vůle k nemírnému, vůle k nespravedlnosti….
Nadějí by pomyslná Palachova cesta mohla skončit. Po roce 89 si téměř nikdo nedovolil zpochybnit čin Jana Palacha, alespoň ne veřejně. Dnes už je dovoleno téměř vše, takže jeho čin nepochopil dokonce ani současný prezident naší země. Je to dáno tím, že tihle lidé nechápou, že se musí změnit paradigma naší společnosti. Do škol se musí vrátit výuka etiky od první třídy až do posledního ročníku kterékoli vysoké školy. Musíme naučit naše nástupce, aby rozuměli nejen světu kolem sebe, ale i v sobě. Mladým jsou dnes většinou v zastřené podobě předkládány trosky etiky dobra. jenže je třeba, aby uměli odlišit a věděli, že existuje i etika zla. Její důsledky vstupují do života každého, ať to chce, či nikoli. A jestliže stále ještě měříme život materiálními statky, tak věřte, že zlo, lhaní, destrukce, zbabělost, bezohlednost beznaděj a další negativní fenomény nás stojí mnohem víc než ztráty z nepostavených dálnic, z neznalosti některých moderních technologií apod. A tohle se týká všech, ať jsou, nebo nejsou věřící. Bez toho se nejen nepohneme z místa, ale nebudeme se schopni bránit tlakům na konec našich hodnot, naší kultury, našich tradic a našeho způsobu života.

Štítky: