22.Led 2022
Návrat ruského imperialismu
Ruský imperialismus se vrací, dějiny se dávají do pohybu: Rusko po rozpadu Sovětského svazu nezvládlo přechod k demokracii. Již delší dobu Putin ničí sebemenší výhonky občanské společnosti všemi způsoby a tato jeho politika poslední dobou nabývá na intenzitě. Dramaticky se vracejí i imperiální moresy z dob, o kterých jsme si mysleli, že s koncem komunistického režimu jsou definitivní minulostí. Ruská společnost vnitřně nezvládá nástup postmoderní doby (a není sama), proto již delší dobu hledá ze své situace exit.
Bohužel, ruský vůdce Putin sáhnul pro inspiraci do minulého století. Bohužel pro ruské lidi, bohužel pro nás. Na vině ale není jen Rusko. Putin dospěl k názoru, že Amerika slábne a je čas jí vytlačit z Evropy. S Evropou by si už potom po kusech hravě poradil. Určitě s bývalými vazaly CCCP. Evropské společenství demokracií je rozkolísané a dojíždí na popírání vlastních hodnot a kulturní identity, Možná si ještě pamatujete na pokus o evropskou ústavu. Pro tehdejší europoslance bylo ve své většině nepřijatelné, aby v preambuli byl odkaz na křesťansko-judaistické kořeny naší kultury. Místo toho se opájeli multikulturalismem a hodnoty svobody a demokracie měnili za peněžní zisk (nutno podotknout, že ke spokojenosti voličů). Jenže některé jiné kultury o férovou spolupráci nestojí a jejich nejagresivnější část nám vnucuje svůj pohled na svět, občas i pomocí bomb a násilí. Tohle nemohl nezaznamenat ruský vládnoucí establishment a promptně zareagoval. Začal se vydávat za „hlasatele a ochránce tradičních hodnot“, a světe div se – páté kolony ve všech zemích rostly a rostou jak houby po dešti, kybernetické útoky jsou na denním pořádku. Hodnotově rozkolísané společnosti jsou velmi slabou překážkou v obraně před zlem.
Každý uzurpátor moci je nenasytný. A jestliže má za sebou rakety, tanky a jaderné bomby, nespokojí se získaným. Jelikož reakce na ruskou anexi Krymu byla z demokratického světa vlažná, máme na stole válku o Ukrajinu a nejen to. Rusko zcela nezakrytě požaduje odzbrojení bývalých vazalů Sovětského svazu, včetně naší země. To není nic jiného než klasické stupňování požadavků. Uměl to Hitler, uměl to Stalin, umí to agent bývalého sovětského režimu. Všechno tohle jsme ve XX. století pocítili na vlastní kůži.
Již delší dobu bylo jasné, kam vývoj ruského medvěda směřuje. Přesto si Němci budovali Nord Stream jako by se nic nedělo, bez rozmyslu zavírají jaderné elektrárny, aniž mají plnohodnotnou náhradu a k nezajištěné energetické politice nutí ostatní země. Asi nepřekvapí, že se Němci zdráhají pomoci Ukrajině alespoň zbraněmi. Nejbohatší země EU si to asi nemůže dovolit, ale spíš nepochopila, že kšefty výměnou za hodnoty končí! Jenže to je to nejmenší, co můžeme udělat. Dát Ukrajině zbraně. To není marná investice. Na Ukrajině si kupujeme svoji svobodu. A komu to ještě nedochází, tak je trouba.
V devadesátkách i později jsem často slýchal, že NATO není potřeba a Američané by měli odejít z Evropy. Vždycky jsem reagoval slovy „více Ameriky v Evropě“. Že jsem se nepotkával s porozuměním, asi nikoho nepřekvapí. Možná si pamatujete na dlouhou politickou válku o radar v Brdech. Najatí ruští trollové chodili s transparenty neúnavně kolem sněmovny, 800 tisíc lidí podepsalo petici proti radaru, poslance z ČSSD a komunisty chytaly za kecpultem ve sněmovně amoky, jak líčili novodobou okupaci naší země. Jako vždycky, co bychom dnes dali za to, že 100 Američanů by u nás obsluhovalo na pár hektarech v lesích svoje zařízení? Takže když se budete ptát, kdo za to může, tak tady je jedna z dílčích odpovědí.
Česká vláda se nadosah možné fatální krize naštěstí vyměnila a první kroky podniká. Bylo by však potřeba praštit do stolu i v Bruselu. S placatými vyhlášeními, že doufáme, jak se všechno vyřeší mírovou cestou, nevystačíme. V Rusku přemýšlí, jestli válečný vabank spustit, nebo ne. K urychlení jejich licitace bezesporu přispěly nepokoje v Bělorusku, Kazachstánu… Putinovi je jasné, že lidé na perifériích jeho vlivu se bouří a dál už nechtějí snášet bídu a útlak. O to je situace nebezpečnější. USA si uvědomují, že druhý Mnichov by byl pro ně těžkou ranou, ale riskovat vojenský konflikt ve třetím tisíciletí je hazard absolutní.
Kdysi v devadesátkách mně jeden kolega z práce při diskusi o havlofóbii Václava Klause říkal, že důvodem je to, že Václav Havel sice nemá velké vzdělání, ale je moudrý a u Klause je to naopak. Havlova věta z amerického kongresu v roce 1990 to plně potvrzuje: „já se neobávám silného Ruska, ale slabého Ruska“. Bohužel, jeho tehdejší obavy se právě naplňují. V Lánech leží sám sebe označující „prognostik“, který neodhadl vůbec nic. O druhém snad ani nemá cenu mluvit. Tomu se skví na hrudi Putinův metál.
Autor je předsedou Klubu angažovaných nestraníků.
František Laudát